Lucie Bucharová (SOC-2001)

Jean-François Lyotard

O postmodernismu

 

 

 

Knížka nazvaná „O postmodernismu“ se skládá ze dvou Lyotardových kratších prací. První z nich, „Postmoderno vysvětlované dětem“, pochází z roku 1986 a je tvořena dopisy, které psal Lyotard svým mladým přátelům a žákům. Tyto dopisy se týkají různých témat z oblasti filosofie, umění, ale i současné situace v kultuře a politice. Druhá část, nazvaná „Postmoderní situace“, analyzuje situaci vědění v nejvyvinutějších společnostech (v roce svého vzniku, jímž byl rok 1979).

 

Postmoderno vysvětlované dětem

Korespondence 1982 – 1985

 

Odpověď na otázku: co je to postmoderno?

K tehdejší společenské situaci „ochabnutí“ vyjadřovali intelektuálové nejrozmanitější názory. Mezi jinými nachází Jürgen Habermas příčiny krachu modernity v roztříštění celistvosti života na navzájem nezávislé oblasti, přenechané kompetenci odborníků. Běžný jedinec se pak cítí zmatený, okradený o smysl a řád. Řešení tohoto stavu podle Habermase spočívá v umění a estetické zkušenosti jako spojovacím článku diskurzu kognitivního, etického i politického. Tuto myšlenku společensko-kulturní jednoty kritizuje Lyotard jako neefektivní a totalizující.

Touhu jedince po smyslu a objektivní realitě sabotuje kapitalismus. Realismus měl za cíl chránit lidské vědomí před pochybnosti, kapitalismus skutečnost destabilizuje, dovoluje jen prozkoumávání a experiment. Když se dnes umění snaží o realistické vyjádření, dochází pouze k množení efektů reality.

Realismus se stává nástrojem ideologické manipulace, obsah jeho sdělení určuje moc - strana. Jeho prostřednictvím bojuje právě proti experimentu a avantgardě. Řešení strany je antimoderní, chce společnosti vnucovat unifikovanou totální realitu.

Pokud je mocí nikoliv strana, ale kapitál, nastupuje řešení postmoderní: publiku se předkládá množství realismů čehokoli a je mu ponechává svoboda volby. Kritériem hodnoty ve světě bez jednotné reality se stávají peníze.

Před zpochybněním reality se však neschovala ani věda a průmysl. Poznávání je dnes podřízeno účelovému hledisku co nejvyšší výkonnosti, ustavuje se vědotechnika. Realita se vymanila z metafyzických či náboženských jistot, ustavuje ji pouhý konsensus aktérů. Tím vznikla možnost vynalézání jiných realit, jejich následná pluralita a nejistota ohledně výběru té pravé. Když nelze určit, která je pravdivá, vybere se ta efektivní.

Postmoderno je částí moderna. Je v něm tím, co se vzpírá konsensu vkusu, neřídí se stanovenými pravidly a nemůže být posuzováno známými měřítky. Nepředkládá realitu, ale pouhé náznaky toho, co může být. Vyhlašuje válku všezahrnující jednotě a podává svědectví o neprezentovatelném.

 

Přípisek k příběhům

Moderní myšlení charakterizují „metanarativní příběhy“: emancipace rozumu, svobody či práce, spása lidstva synem Božím či vědeckým pokrokem. Mají za cíl legitimizovat společenské a politické instituce a praktiky, zákony, etiku atp. Legitimitu nehledají v minulosti jako mýty, nýbrž v budoucnosti, jejímuž zrodu je třeba napomáhat. Tento projekt má legitimizující potenciál proto, že je univerzální.

V dnešní postmoderní situaci byl moderní projekt zlikvidován, zároveň však bylo zachováno zdání, že jde o jeho realizaci. Kapitalistická vědotechnika, která zvítězila v konkurenci ostatních metapříběhů, sice neposkytuje více svobody, vzdělání ani rovnosti, ale zato více faktů. Jako kritérium konstatuje úspěch, aniž by vyložila proč, nesměřuje k univerzalizaci, nýbrž urychluje proces delegitimizace. Úpadek velkých legitimizačních příběhů je provázen vznikem miliard drobných příběhů, které vytváří tkáň každodenního života. Ty unikají krizi delegitimizace, avšak pouze proto, že také nemají žádnou legitimizační platnost.

Naplněním moderního projektu se tedy stává vědotechnika: člověk je vlastníkem a pánem přírody. Avšak částí této přírody je člověk sám, se svou vědotechnikou. Toto prolínání subjektu a objektu jej hluboce destabilizuje.

 

List k otázce univerzálních dějin

Západní svět je dějinný, chce být tedy pojednáván narativně. Otázkou je, zda i dnes stále lze pojednávat jeho dějiny z hlediska ideje obecné historie lidstva.

Příběhy 19. a 20. století, vyprávěné v tradici modernity, uspořádávají fakta do určitého proudu, jehož cílovým bodem je univerzální svoboda, emancipace celého lidstva.

V postmoderní situaci, kdy je tento ideál likvidován, lze truchlit nad jeho ztrátou nečinně, nebo aktivně hledat nový způsob myšlení. Jedním z těchto způsobů je „sekundární narcismus“: namísto svobody nastupuje uspokojení. Jiným způsobem je možnost vzdát se nejen ideje svobody, ale i ideje lidstva. Rozhodně by nebylo dobré obracet se k nějakému novému velkému vyprávění, ať již podloženému náboženskými či mytologickými základy. Ovšem i žádné rozhodnutí je určitým rozhodnutím.

Lze spekulovat o tom, zda příčinou moderního selhání není nepřekonatelná různost kultur, tedy světů jmen. Legitimnost každého světa jmen je zajišťována narativně, příběhy stvrzují určité nenarušitelné „my“. V protikladu k tomu jde velkým narativním příběhům právě o překonání speciální kulturní identity ve prospěch univerzální občanské identity. Jak píše Lyotard, „nelze si představit, jak by se takové překročení mohlo uskutečnit“ (str. 41) a podpořit tak platnost ideje univerzální historie lidstva. Vznik světového trhu a nadnárodních korporací k tomu rozhodně nepřispívá, vědění ztratilo svou autoritu a měřítkem úspěchu se stává ušetřený čas.

 

Memorandum o legitimitě

Hledisko řečové formy legitimizace je velmi vhodné pro analýzu otázky totalitarismu. Nejprve je potřeba rozlišit dva principy: formu vládnutí a formu režimu. Forma vládnutí popisuje kdo má v rukou moc (autokracie, aristokracie, demokracie) a forma režimu označuje způsob používání této moci. Pokud výkonná a zákonodárná moc splývají v jedno, je režim despotický; jsou-li odděleny, je republikánský.

V despotickém totalitarismu tedy subjekt určující normy a subjekt prosazující jejich platnost splývá. Tuto sebeautorizaci maskuje jedním ze dvou řečových postupů: odkazem směrem k počátku nebo odkazem směrem k cíli. Takto jsou v tradičních společenstvích používány mýtické příběhy a v moderních příběhy emancipační.

V republikanismu se rozděluje nejen moc, ale i promluvové žánry. Jejich organizace je deliberativní, ponechává možnost pojímat událost v její nahodilosti. Rozhodnutí o konkrétním scénáři je ponecháno v režii deliberace, založené na argumentaci rokujících. Takto panuje v republice principiálně nejistota. Republika nehlásá věření, nýbrž usuzování.

Co se týče kapitalismu, ten není totalitárním v politickém smyslu, ale je takovým z hlediska zásady přijatelnosti jakéhokoliv aktu či věci, pokud mohou vstoupit do ekonomické směny. Dokonce si žádá vstup neustále nových objektů, nutný pro koloběh peněz a konzumu. Občanskou společnost a politiku potřebuje jen jako více či méně úrodné pole pro svůj vývoj. Nevadí mu zanikání velkých příběhů, nepotřebuje legitimizaci, ani nic nepředpisuje. Skrývá jedinou maximu: ušetřit čas.

 

Lhostejností k legitimizaci a neustálou expanzí však kapitalismus podporuje rozkládání moderní společenské vazby občanského společenství. I avantgardu, která bojuje proti totalitarismu všech typů, je schopen zfabrikovat a prodat.

 

Depeše ke konfúzi racionalit

Východiskem je pojetí rozumu jako souboru pravidel, která musí dodržovat promluva, jestliže je zaměřena na poznávání (a dávání poznat) určitého objektu. Dnes se počet těchto souborů pravidel značně rozrostl. Je však třeba odlišovat konkrétní vědecké diskurzy od promluv, pro které je některý z diskurzů objektem. V těchto epistemologických promluvách se  idea vědeckého rozumu reflektuje, propracovává a mění. Otázka rozumového zdůvodnění rozumu však dnes není zpracovávána z hlediska pravdivosti, nýbrž pragmatičnosti. Pravdivější je to, co je účinnější. Zdůvodnění tak spadá do oblasti společenského, politického a ekonomického řádu, nikoliv do vědy. Této konfúzi vědění a zájmů světa možná lze připsat řadu zločinů moderní doby.

 

Poznámka o různých významech slůvka „post-“

1. V architektuře: postmoderní přelom spočívá v zrušení nadvlády euklidovské geometrie; vymizení vazby architektonického projektu na ideu emancipace lidstva a horizont univerzality; hojnost prvků převzatých z dřívějších stylů. „Post“ je zde chápáno ve smyslu časového sledu.

2. Ve společenské situaci: zánik víry v princip obecného pokroku lidstva jako nutný a prospěšný. Tomuto napomohly zejména zločiny II. sv. války, také však rozvoj vědotechniky. Rozvoj probíhá samopohybem, neodpovídá požadavkům vyplývajícím z potřeb člověka a ten s ním v podstatě nestačí držet krok, nejen materiálně, ale zejména intelektuálně a psychicky. Moderní projekt ztroskotal možná hlavně proto, že se lidstvo rozdělilo na část bojující se složitostí a část bojující o přežití.

3. V umění, literatuře, filosofii, politice: proces analýzy, propracovávání, přepracovávání a spojování zdánlivě nesouvisejících a překonaných prvků.

 

Lístek k nové jevištní dekoraci

Všechny politické směry posledních dvou století (kromě nacismu) věří, že vedou k emancipaci lidstva, k světoobčanství. Dnes je tento ideál v rozvinutých zemích v rozkladu. Zánik moderního projektu je doprovázen obrovským rozvojem vědotechniky, dochází k revizi paradigmat i způsobů uvažování, do života lidí vstupují nové technologie. Všeobecná tendence směřuje k větší složitosti ve většině oblastí, včetně každodenního života. Novým úkolem se stává učinit lidstvo schopným přizpůsobit se složitosti světa, kterou samo vytváří.

 

Glosa o rezistenci

Umělecká literární tvorba, na rozdíl od kritiky a byrokratické moci, neusiluje o kontrolu nad žádnou oblastí. Ani nemůže, neboť svět v ní není analyzován, nýbrž vyprávěn. Vypravěč je v ní vždy obsažen, kdežto teoretik usiluje a vnucuje objektivitu.

Teoretik proniká do nitra věcí i adresátů, aby pak jejich skloubením ovládl realitu i mysli jedinců. Vypravěč, který chce toto odhalit a dát čtenáři možnost pochopení situace, musí v psaní odhalovat své vlastní vášně a slabosti.

Nový totalitarismus není věcí politiky, nýbrž ekonomiky a masových médií. Nový teror se neuskutečňuje na fyzických potřebách, nýbrž obluzuje lidské touhy. Individuální jedinečnost je ohrožena hegemonií obchodu, sdělovacích prostředků a vědotechniky.

Tento stav bývá spojován s pádem metafyziky. Východisko z krize lze hledat v nové univerzalitě: nikoli již jednotném rozumu, který uznávala modernita, nýbrž v univerzalitě smyslů. Ústředním bodem modernity byla věda, v postmoderní situaci na její místo může nastoupit umění jako nová linie rezistence.

 

Adresa k běhu filosofování

Filosofie není věda a nepředává se jako vědění osvojováním. Filosofie je určitý způsob přemýšlení, způsob přístupu k problémům. Filosofovat se dá téměř na jakékoliv téma, podmínkou je pouze přistupovat k němu bez předchozích přesvědčení. Filosofie znamená vzdávat se naučeného ve prospěch nových obzorů, vnitřně proměňovat takzvanou realitu. Filosofování obnažuje kritéria reality a činí z ní otevřenou otázku. Filosofie tedy implikuje nezacílenost, nepragmatičnost a trpělivost, proto je v dnešní době odsouzena k nezájmu.

V moderní době byl na filosofii kladen požadavek stanovení zákonů, prakticky i politicky. Ale dnes, vznáší vůči ní společnost vůbec nějaký požadavek?

 

 

Postmoderní situace

 

Jak již bylo řečeno, tato studie z roku 1979 se věnuje situaci vědění v tehdy nejvyvinutějších společnostech. Ona situace je označena jako postmoderní, v pojetí zaměřeném na souvislost s krizí narativních příběhů.

Ačkoliv věda je bytostně nepřátelská vyprávění, v rámci potřeby legitimizace svých pravidel hry se k němu pod rouškou filosofie sama uchyluje. Moderní věda odkazuje na příběhy jako je dialektika Ducha, hermeneutika smyslu či emancipace rozumného subjektu. Tyto příběhy obsahují implicitně jistou filosofii dějin, umožňují tedy současně legitimizaci sociálních institucí. Nejen pravdivost, ale i spravedlnost se tak váže na základní příběh.

Postmoderní vědu charakterizuje nedůvěra k velkým příběhům, způsobená právě samotným pokrokem vědeckého poznání. Věda se tak rozpadá ve shluky jazykových prvků s rozdílnými charakteristikami. S nimi lze sehrávat množství řečových her, které připouštějí ustavení pouze dílčích stabilit, lokálních determinismů.

Ti, kdo společnost řídí, se nicméně pokoušejí sjednotit tuto heterogenitu společným cílem, jenž má zároveň vědě propůjčovat legitimitu. Tímto cílem je optimální účinnost systému, výkonnost.

Postmoderní situace netrpí deziluzí ani nespoléhá slepě na legitimizaci. Uniká k technologickému kritériu výkonnosti, jež neplatí pro posuzování pravdivosti či spravedlivosti. V čem lze tedy hledat legitimizaci? Jistě ne v konsensu, jejž navrhuje Habermas a jenž by znásilňoval heterogenitu řečových her. Je třeba udržovat paralogii vynalézajících, naučit se vnímat různost a snášet nesouměřitelné.

Otázkou zůstává, zda lze na podobných základech postavit rovněž legitimitu vazeb společenských.

 

Východiskem je změna statutu vědění, která provází přerod společností v postindustriální a kultur v postmoderní. Od čtyřicátých let se mnohé špičkové vědy věnují výzkumu řeči, což na vědění jako druh diskurzu muselo mít značný dopad. Podobný vliv měl již dříve rozmach migrace lidí a rozvoj sdělovacích prostředků.

Díky analýze řeči a překladu vědění do strojového jazyka se stává vědění nezávislým na „vědoucím“. Transformuje se na směnnou hodnotu, přestává být samo sobě vlastním cílem a v poslední době se dokonce stalo základní výrobní silou. Ve formě informačního zboží se tak stává možná nejvýznamnějším faktorem ve světovém boji o moc.

V rámci scénáře informatizace společnosti se pokládá za samozřejmé, že vědecké a technické vědění se hromadí a toto že přispívá k ekonomickému a sociopolitickému rozvoji. Tato domněnka zapomíná brát v úvahu vědění narativní. Jeho úpadek způsobuje demoralizaci vědců, jejichž pochybnosti nelze opomíjet při hodnocení současného a budoucího statutu vědeckého vědění.

Legitimizace je proces, kterým zákonodárce nabývá oprávnění vyhlásit zákon jako normu, analogicky ve vědě: aby byla výpověď uznána za vědeckou, musí splňovat určitý soubor podmínek, určeným „zákonodárcem“ (obecně podmínku vnitřní konzistence a experimentální verifikace). Ve věku informatiky jsou vědění a moc dvěma stránkami téže otázky: „kdo rozhoduje, co je vědění, a kdo ví, jaká rozhodnutí se patří činit?“ (str. 106).

Pro analýzu byl zvolen metodický postup kladoucí důraz na pragmatický aspekt řečových faktů. Opírá se o princip, že mluvit znamená zápasit (ve smyslu hry). Nejde jen o vítězství, ale i o požitek z hraní samého. Druhým principem je, že společenská vazba je utvářena řečovými „tahy“. Při těchto tazích jedinci neustále mění své pozice v rámci sítě společenských vztahů, ať již jsou subjekty či objekty tahů. Pro analýzu tohoto procesu je zapotřebí nejen teorie komunikace, ale i teorie her.

Teoretické znázornění společnosti v poslední době vycházelo ze dvou modelů:

1. společnost jako funkční celek (T. Parsons)

2. společnost duálně rozdělená (marxistické směry)

Na Parsonse navazující systémové teorie však opouštějí jeho optimismus, systémy jsou pojímány jako autopoietické a motivované optimalizací vztahů mezi inputy a outputy, tedy performativitou. Potřeby jednotlivce jsou vedlejší a alternativou zdokonalování (zajišťovaného vědou) je pouze úpadek.

Přijmeme-li tuto teorii, můžeme stanovit, že vědění je nepostradatelným prvkem fungování společnosti. Lze ovšem vzít v úvahu i to, že společnost netvoří integrovaný celek (marxistický model) a vědění má funkci kritickou. Rozhodnutí mezi funkcionalismem a kriticismem se lze vyhnout rozdělením vědění na pozitivistické a kritické (reflexivní).

V postmoderní perspektivě je toto řešení ve formě protikladu neakceptovatelné. V postmoderní situaci již ona alternativa neplatí, někdejší póly ztrácejí na přitažlivosti. Hlavní věcí začíná být disponování informacemi, o životní cíl se musí každý jedinec postarat sám. Z rozkladu velkých příběhů plyne uvolnění společenské vazby, avšak společnost se nestává masou individuálních atomů. Jedinec není izolován, je vřazen do sítě vztahů uskutečňovaných prostřednictvím řečových her, která je složitější než kdykoli dříve. Systém sám podporuje pohyblivost a proměnlivost této sítě, neboť to může znamenat příspěvek k performativitě.

Role komunikační složky je tedy evidentní, otázkou však zůstává, zda performativita představuje pro společenský systém vždy nejlepší cíl.

Instrumentální koncepci vědění nelze akceptovat bez bližšího zkoumání. Vědění nelze redukovat pouze na vědu a věda navíc stanovuje problém své legitimity, který je zrovna tak sociopolitický jako epistemologický.

Vědění je kompetence, která zahrnuje stanovení a aplikaci nejen kritérií pravdivosti, ale i výkonnosti, spravedlnosti, štěstí, krásy atd. Představuje jednotnou formu skládající se z různých kompetencí. Jestli je jistá výpověď „dobrá“, závisí na kritériích platných v prostředí tvořeném diskurzivními partnery „vědoucího“.

Tradiční vědění odlišuje od vědění vědeckého jeho forma, jež je převážně narativní. Lidová vyprávění tak dávají legitimitu institucím dané společnosti, představují pozitivní nebo negativní modely, zajišťují integraci do existujících institucí. Narativní forma na rozdíl od vědeckého diskurzu připouští pluralitu řečových her (své místo mají výpovědi denotativní, preskriptivní, tázací, hodnotící atd.). Její kompetence je mnohostranná. Samo vyprávění má určitá pragmatická pravidla: vypravěč vypráví příběh, který sám nevymyslel, ale který slyšel a který je takto předáván „odevždy“, v jeho rámci definuje co se má říci, jak se má naslouchat i co se má správně dělat. Tato pravidla pak vytváří společenskou vazbu. Příběh legitimizuje kulturu a protože je zároveň její součástí, je tím legitimizován i on sám.

Vědecké vědění obsahuje předpisy, jejichž prostřednictvím určuje přijatelnost určité výpovědi. Pravidlo adekvátnosti říká, že pravdivé je to, co mohu dokázat. Problém je však v tom, jak dokázat pravdivost mého důkazu. Věda tento problém řeší rétorickými a metafyzickými opatřeními, z nichž se rodí verifikace (pro 19. stol.) a falzifikace (pro 20. stol.) a dává debatě horizont konsensu. Bez vědecké debaty je verifikace nemožná, pravdivost výpovědi je závislá na souhlasu společenství kompetentních. Je tedy rovněž nutná výuka jako „výroba“ nových kompetentních, reprodukce odborníků.

Vědecké vědění se liší od narativního zejména v tom, že vyžaduje jedinou izolovanou řečovou hru, a to hru denotativní, jejímž kritériem je pravdivostní hodnota. Není tak již bezprostřední složkou společenské vazby, ale účastní se jí zprostředkovaně ve formě institucí, které udržují v chodu odborníci. Vědecká výpověď nevyvozuje svou platnost z tradice, může být kdykoliv vyvrácena a její místo zabráno novým věděním.

Vědecké a narativní vědění se tedy řídí různými pravidly, v jejichž rámci se uskutečňují řečové tahy. Ty proto mohou být v jednom správné a v druhém chybné. Nelze hodnotit jedno vědění jako „lepší“ než druhé a nelze ani vynášet soudy o platnosti jednoho druhu vědění na základě druhého či jedno z druhého odvodit. Je však záhodno poznamenat, že narativní vědění může pokládat vědecké za jakousi svou podčeleď a jako takové je tolerovat. Opačně je to nemožné. Věda posuzuje narativní vědění jako zaostalé, utvářené předsudky, nevědomostí a ideologiemi.

Problém legitimizace je dnes ve vědě otevřeně probírán. Dříve se však k jeho řešení otevřeně či skrytě používaly procedury narativního vědění. Není vyloučeno, že je to nevyhnutelné, že věda nemůže vlastními prostředky legitimizovat pravdivost svých výpovědí. Opakované pronikání narativního do vědeckého se děje prostřednictvím jeho legitimizačního diskurzu, jímž jsou velké filosofie antické, středověké i klasické.

V moderní vědě se objevuje důkaz správnosti pravidel, jímž je fakt, že se na nich odborníci shodli. Podmínky diskurzu se definují diskurzem o těchto podmínkách. Tím, kdo rozhoduje, je tedy lid, znakem legitimity jeho konsensus a způsobem určování zákonů je rokování. Lid jako subjekt je však nutně abstraktní, je závislý na institucích, ve kterých rokuje a rozhoduje. Takto je otázka vědeckého vědění úzce propojena s otázkou státu.

V moderní historii jsou významné zejména dvě verze  legitimizačního příběhu. Politická, v níž je rozvoj a šíření nového vědění prostředkem emancipace lidstva a zvětšování jeho svobody, a filosofická, která bývá redukována na princip „usilovat o vědu pro ni samu“. Filosofická verze si však klade i jiný cíl: duchovní a mravní vzdělávání lidu. Směšuje se v ní denotativní řečová hra s řečovou hrou určující sociální, politickou a etickou praxi. Tím, že si jedinci osvojí i něco více, než pouhé poznatky, přispívají k utvoření plně legitimizovaného subjektu vědění, jímž je spekulativní duch. Příběh vývoje ducha dnes mnohde přetrvává. Nechává stranou zájmy státu či svobody lidstva, legitimitu nachází vědění v sobě samém.

V postmoderní kultuře obě verze ztratily věrohodnost. Delegitimizace byla způsobena rozmachem technik a technologií po druhé světové válce a rozvojem kapitalismu, zárodky nihilismu však chovaly již ony příběhy v sobě samých. Pro filosofickou verzi je nezbytný předpoklad existence spekulativního ducha, bez něj se propadá do nesmyslnosti. Požadavek legitimizace, důkazu existence ducha, se stává hybnou silou procesu delegitimizace. Politická verze ztroskotává na neporovnatelnosti denotativní výpovědi (co je pravdivé) a výpovědi preskriptivní (co je správné).

Postmodernita uznává, že věda hraje svoji vlastní hru, nemůže legitimizovat ostatní jazykové hry a především nemůže legitimizovat sama sebe. Neúnosné jsou nyní představy metajazyka, univerzality, souvislosti vědy s emancipací či legitimizací. Perspektivou postmoderního světa je legitimizace přicházející z řečové praxe a vzájemné komunikační aktivity subjektů.

V základních pravidlech bádání došlo ke dvěma významným změnám: obohacení argumentačních postupů a větší složitosti v podávání důkazů. Ve vědění pak dochází k dvojímu druhu pokroku: nové argumentaci v rámci daných pravidel a invenci pravidel nových. Nové vědění vyžaduje nové důkazy, jejich otázka však zůstává problematická v tom, že by bylo potřeba dokázat sám důkaz. Dočasným řešením je zveřejnění prostředků důkazu, takže jej může kdokoliv kdykoliv zopakovat.

Zde vstupují do hry techniky a přístroje, které doplňují výkony lidského těla při podávání důkazů. To se ovšem neobejde bez značných výdajů; zjišťování pravdy se tak stává výsadou bohatých. Ti své peníze vloží jen tam, odkud se jim investice vrátí ve formě vědění přinášejícího vyšší efektivitu, tedy více peněz. Věda se stává výrobní silou, ustavuje se úzký vztah mezi bohatstvím, účinností a pravdou.

Spíše než touha po vědění je prvotní motivací touha po obohacení. Předkládání důkazu se dostává pod kontrolu řečové hry, ve které nejde o pravdivost, nýbrž o performativitu. Novým idolem legitimizačního příběhu se stává moc. Performativita slouží k legitimizaci denotativních i preskriptivních výpovědí, určuje jak pravdivost, tak spravedlivost. Věda poskytuje výsledky, jež podkládají politické i etické předpisy, člověk prostřednictvím techniky ovládne jedny i druhé a stane se tak pánem „reality“. Moc legitimizuje vědu i právo jejich účinností a zároveň legitimizuje účinnost vědou a právem.

Požadavek performativity je kladen i na výuku. Vysoké školy mají zajišťovat pěstování kompetencí, avšak nikoliv již za účelem formování elity schopné vést národ v procesu jeho emancipace, nýbrž s cílem produkovat odborníky přispívající k optimálnímu výkonu společenského systému. Mimoto začíná hrát univerzita i novou roli, totiž zajišťování rekvalifikace a celoživotního vzdělávání.

Předávají se již pouze znalosti a schopnosti, nikoliv ideály. Části úkolu profesorů se ujímají počítače a databanky. Důležitou schopností, kterou si musí student osvojit, je aktualizování údajů a jejich uspořádávání v nové strategické tahy. Zejména na této kreativitě závisí přírůstek performativity. Nastává čas nejen pro nové tahy, ale i nová pravidla hry, zejména propojení dříve izolovaných oborů. Epocha delegitimizace si žádá interdisciplinárnost.

Postmoderní věda se rozvíjí prostřednictvím vyhledávání nestabilit, jež by se mohly stát podkladem inovací. Hledá tak cestu z krize determinismu, která podkopává legitimizaci performativitou. Samo nacházení nevysvětlitelného však paradoxně nemůže být motivováno snahou o větší výkonnost, je v tomto ohledu spíše kontraproduktivní. Pragmatika vědy tak má v podstatě s performativitou jen málo společného. Postmoderní věda uznává nemožnost úplného poznání determinace, zajímá se o to, co je nerozhodnutelné. Produkuje nikoli poznané, nýbrž neznámé. Umožňuje pak koncipovat pojetí legitimizace, které je modelem rozmanitosti chápané jako paralogie.

Každý vědec vlastně vypráví určitý drobný příběh, od tradičního vypravěče se však liší v tom, že se cítí povinen jej ověřit. V postmoderní vědě pak musí být položen důraz na různost názorů/příběhů, nelze vnucovat horizont konsensu, kterého ostatně nemůže být dosaženo. Věda nefunguje podle paradigmatu systému, protože není založena na redukci složitosti.

Společenský systém na redukci složitosti založen je, protože to přispívá k efektivitě jeho rozhodování. Má za cíl performativitu a prostřednictvím administrativních procedur přesvědčuje jedince, aby „chtěli“ to, co systém potřebuje. Systém vědění využívá za účelem zvýšení výkonnosti, to však neznamená, že se pragmatika vědeckého bádání tímto sama řídí. Badatel se orientuje požadavky výzkumu samotného, je ochoten přezkoumávat své výsledky, a případně je měnit. Nezřídka se ovšem stává, že systém nové, pro něj nevýhodné výsledky ignoruje či potlačuje. Motivem teroru je zde efektivita.

Věda představuje antimodel stabilního systému. Zajímá se o výpovědi, které jsou odlišné od toho, co už se ví, které podněcují zrod nových myšlenek. V současné vědecké pragmatice probíhá paralogická (či imaginativní) aktivita: snaha odhalovat pravidla diskurzu (metapreskriptivní výpovědi) a žádat, aby partneři přijali i jiné. Její legitimizací je právě fakt, že dá vzniknout novým myšlenkám.

Je nutné uznat heteromorfnost řečových her a vzdát se teroru, kterým je snaha o dosáhnutí konsensu. Každý dosažený konsensus musí být uznán za lokální a aktuální a nevylučující případné odvolání.

Ve společenských interakcích již tato tendence existuje. Orientace na dočasnou úmluvu sice neslouží pouze účelům systému, ale systém ji toleruje. Namísto finality trvalé instituce zavádí finalitu spočívající v poznání řečových her jako takových, v převzetí zodpovědnosti za jejich pravidla i výsledky. Hlavním z výsledků řečových her je to, co zdůvodňuje přijetí jejich pravidel, tj. vyhledávání paralogie.

Informatizace společnosti se může stát jak nástrojem kontroly a regulace celého systému, včetně vědění, tak prostředkem diskuze o metapreskripcích. Pro realizaci druhé alternativy je nutné umožnit volný přístup k databankám, aby řečové hry byly hrami s úplnou (lokálně a aktuálně) informací a s nenulovým součtem. Pak by se setkala se stejným respektem touha po neznámém i touha po spravedlnosti.