Monika Svobodová

 

Gilles Lipovetsky

Třetí žena – Neměnnost a proměny ženství

PROSTOR, Praha 2000

 

           

            Kniha francouzského sociologa Gilla Lipovetského nabízí ucelené        a systematické zasvěcení do problematiky ženství. V základních rysech mapuje vývoj, kterým prošlo postavení ženy ve společnosti, a především se pokouší definovat situaci ženy v dnešním světě. Jak tato situace vypadá, naznačuje už samotný podtitul knihy - Neměnnost a proměny ženství.         Ve čtyřech esejích  naleznete sociologické zachycení proměn takřka všech témat, která jsme si zvykli spojovat s postavou ženy a jejími aktivitami: láska, sexualita, pornografie, kult krásy, ženský tisk, femme fatale, ženská práce, rodinný život, feministické hnutí.

            Ve všech těchto esejích prosazuje Lipovetsky tentýž závěr a sice ten, že “demokratická dynamika se sice snaží omezit protiklad pohlaví, nicméně nechystá se je nechat splynout, sexuální identity se nerozpadají, nýbrž ustavují v jiné podobě.” Rovnostářská dynamika západní demokratické společnosti od druhé poloviny 20. století tedy nečiní rozdělení rolí mezi muže a ženu. Postmoderní společnost znamená nikoliv smazání dělby norem mezi pohlavími, ke kterému měla spět společnost moderní, nýbrž obnovení rozdílu mezi pohlavími. Muž zůstává spjat především s veřejnými rolemi, žena          s rolemi soukromými, estetickými a citovými.

            Základní otázka, kterou si Lipovetsky ve své práci klade zní, jak vyložit tuto setrvalost sexuálních rolí v postmoderní západní demokratické společnosti.

            Při hledání odpovědi na tuto otázku ponechává stranou vliv biologického determinismu a zaměřuje se výhradně na společenskou interpretaci dichotomie pohlaví. Hranice mezi pohlavími podle Lipovetského nemizí, stávají se však méně viditelnými, méně výlučnými a plynulejšími. Neznamená to tedy, že by došlo k radikální změně postavení žen, lze mluvit o “relativní kontinuitě pohlavních rolí”. Mnoho ženských rolí a kvalit sice mizí, nicméně souhrn tradičních funkcí přetrvává, a to nikoliv v důsledku historické setrvačnosti, nýbrž díky tomu, že dobře zapadají do nového referenčního rámce individuální svébytnosti.” Dichotomii pohlaví uvnitř dnešní společnosti tedy nelze chápat jako archaismy, nýbrž jako její funkční součást. Lipovetsky mluví o společenské logice různosti pohlaví. A to nikoliv jako o protikladu, nýbrž jako o doprovodném jevu rovnostářské demokratické dynamiky. Ve výkladu se autor nezaměřuje pouze na teoretickou rovinu analyzované problematiky a platnost svých stanovisek dokládá četnými příklady.

 

Žena první, druhá a třetí

Lipovetsky definuje tři modelové fáze, jimiž role a postavení ženy          v průběhu známých dějin prošly.

Tzv. „první žena“, neboli „žena opovrhovaná", představuje ženu jako podřízené pohlaví, vykonávající na rozdíl od muže neoslavované činnosti spjaté s rodinou a dětmi. Role a činnost žen v této oblasti však postrádají jakoukoli prestiž. Model první ženy někdy přetrvával až do 19. století,
především  v neprivilegovaných vrstvách společnosti.

“Druhá žena”, “žena opěvovaná” se objevuje poprvé díky  kultu dvorské šlechty, následně v podobě renesančního kultu ženské krásy,                       v devatenáctém století je žena světicí bdící nad štěstím rodinného krbu - muži "nechávájí ženu usednout na trůn, opěvují její přirozenost, její obraz, její úlohu. Milovaná žena se stává vládkyní muže." Problematičnost jejího postavení však tkví v tom, že je opět závislé na vůli muže, na mužské definici a mužském uznání - žena je pouze tím, čím jí muž dovolí být. Důležitá rozhodnutí zůstávají i nadále záležitostí mužů. V politickém životě nehraje žena žádnou roli, manželovi je povinována poslušností, ekonomická              a intelektuální nezávislost je jí upřena. Žena už není poníženým subjektem, nicméně navzdory úspěšnějšímu pronikání do společenské oblasti zůstává její význam spíše utajený, veřejně nepřiznaný a v každém případě velice nepřímý. Institut ženské krásy (který se v této etapě objevuje poprvé a je spjat s privilegovanými ženami z aristokracie, které byly odloučeny             od pracovní činnosti - tedy mohly být krásné) navíc umožňuje ženu udržovat 
 ve vymezeném odstupu od mocensky významných rolí.

Až ve 20. století se začíná prosazovat třetí model, zde nazývaný “třetí ženou” neboli “neurčitou ženou”. Konečně dochází k razantnímu vyrovnání pozic mezi mužem a ženou a ona neurčitost vyplývá z absence přesného definování ženské role, jež bylo pro předcházející období typické. Svůj osud začínají mít ženy ve vlastních rukou, nic jim a priori nebrání v naplnění vlastní vůle a potvrzení vlastní identity, muž už přímo nic nezakazuje. Navzdory tomu se však mnoho věcí nemění tak, jak by se možná dalo předpokládat - ženy v politické a především v obchodní, obecně tedy v mocenské oblasti prakticky nezaujímají významná místa, jsou nadále zodpovědnější za rodinný život než muži, čelí mnohem větším nárokům při nalézání rovnováhy mezi veřejným a soukromým životem, mezi prací a rodinou. Důvody této setrvačnosti lze nalézt na straně obou pohlaví a
a samozřejmě v síle dlouhodobých konvencí a tradic.

Nejvýznamnější změnou však bezpochyby je, že ženy mohou rozhodovat a většinou i rozhodují o tom, jaké chtějí být), samy a ponejvíce dobrovolně. Dokonce se tato skutečnost setkává s kladnou odezvou i na
straně mužů, kteří suverenitu žen většinou přijímají.      

Třetí žena je obecně sebevědomější a klade na muže mnohem větší nároky. V této souvislosti je nepřehlédnutelná role médií, především tzv. ženských časopisů, jež ženám poskytly dostatečné zázemí a nabídly jim inspirativní a realizační prostor - zdůrazňovaná péče o sebe samu, zhmotněná touha a vůle nějak "vypadat", nabídnuté možnosti spotřeby určené přímo pro ženy, i tyto skutečnosti umožňují a dokazují ženskou emancipaci. Také díky médiím se ženská krása z opovrhovaného stavu (např. chudší vrstvy krásu vnímaly negativně, jako nevyhovující drsné realitě) stala čímsi obecně kladně přijímaným. Na druhou stranu (rozpornost je všudypřítomná) kult zidealizované, umělé, vyrobené krásy vytváří na ženy nesmírný tlak a je zdrojem mnoha frustrací. Jenže krása už není něčím daným od přírody, ale možností, jež je k dispozici každé ženě - záleží tedy 
na ní samotné, jak se s tím vyrovná.

Právě možnost volby je tím základním, co demokratická modernita ženě přinesla - promítá se i do dilematu mezi soukromým a veřejným životem. Ženy už mají možnost zvolit si mezi profesí a rodinou. Přesto k výraznému prosazení se žen na čelná místa veřejného života nedochází - důvodů je několik. Ženám především zůstává vlastní silná vazba na rodinu, jako na identifikační oblast, jež je pro ně důležitější než "mužský" svět politiky a obchodu. Do toho se nezapojují hlavně pro svou nechuť právě       k jeho "mužské" podstatě - soutěžení, ješitnost, potřeba vyhrát, držet moc     pro moc jsou typické pro muže a ženám toto vlastní není.

Lipovetskeho kniha je polemikou s jednostranýni feministickými názory, které usilují o plné zrovnoprávnění žen a smazání pohlavní diferenciace. Lipovetsky soudí, že vše nasvědčuje tomu, že mateřská funkce bude ještě velmmi dlouho představovat základní překážku pro homogenizaci pohlaví. “nesmírně obsáhlé proměny, jimiž postavení žen prošlo (kontrola plodnosti, snížení porodnosti, vysokoškolské vzdělání, oprávněnost placené práce žen) na této konstantě nic nezmění.” Laicky řečeno, dokud muž bude mužem a žena ženou, sexuální diferenciace ze společenského života nevymizí.

 

 

 

 

 

 

 


Gilles Lipovetsky: Francouzský filozof, „guru pozdní modernity“. Narozen roku 1944 ve francouzském městečku Millau. Dnes je profesorem na University of Grenoble, rovněž hostuje na New York University. Do češtiny byly přeloženy jeho khihy: Éra prázdnoty - Úvahy o současném individualismu, Soumrak povinnosti - Bezbolestná etika nových demokratických časů, Říše pomíjivosti - Móda a její osud v moderních společnostech, Třetí žena - Neměnnost a proměny ženství.