E R V I N G    G O F F M A N

 

S T I G M A

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                                  Lenka Beranová

Praha, září 2005                                                                       Sociologie 2000/01

                                                                                                    FF UK

                                                                                                

 

 

     Jednoslovný název „Stigma“ s podtitulem „Poznámky o způsobech zvládání narušené identity“ přináší nekomplikovaně napsaný, nevelký text amerického sociologa Ervinga Goffmana. Goffman jako stoupenec dramaturgické sociologie ani zde nesestupuje ze svého 

„divadelního jeviště“ a neopouští vnímání prožívané sociální reality prostřednictvím pečlivého nastudování a předvádění rolí jedněch aktérů sociální reality těm druhým. V této své práci se autor primárně nezaměřuje na interpretaci sociálního světa na základě analogie s divadlem, i když obeznámenost s tímto Goffmanovým myšlenkovým přístupem čtenáři umožní lépe porozumět některým vahám i samotnému výběru tématu.

 

     Autor tentokrát zaměřuje svou pozornost na ty stránky sociální reality, jež se vyznačují jistou jinakostí či zvláštností, která je pak zdrojem i důsledkem odlišného způsobu interpretace a odezvy při interakcích mezi jednotlivými aktéry nebo aktérem a skupinou. Goffman si zvláště všímá situací, kdy jedinci sami k sobě zaujímají specifický postoj skrze okolím vnímanou odlišnost, následkem čehož si  vytvářejí určité mechanismy chování, které jsou takto okolím „donucováni“ začlenit do své každodennosti.

    Goffmanův text je jistou kategorizací takovýchto mechanismů chování, které jedinec vyvíjí, shledá-li, že jeho skutečná identita může být zdrojem rozpaků či vyvolává, ať už z jakýchkoli důvodů, pozornost. Goffman neopomíjí zmínit možné původce stigmatu, zvládání „diskreditující“ situace, v níž se stigmatizovaný ocitá, jeho možné pocity a reakce,  která může být uvědomovaná i neuvědomovaná. Všímá si také vztahy mezi prostředím a jedincem podle toho, zda je obeznámeno se stigmatem, které může mít nejrůznější podoby i projevy. Zároveň se zamýšlí nad možnými strategiemi chovaní, mezi nimiž stigmatizovaný volí. Má-li se veřejně přiznat ke své „vadě“ či nikoli, lhát či nelhat, a neustále rozhodovat komu co říci či neříci, jak, kdy a kde. Goffman se samozřejmě nesnaží o maximálně možný výčet v úvahu připadajících příkladů  původců a nositelů stigmatu, protože to není ani cílem této práce. Pro ilustrací je však text doprovázen autentickými výpověďmi stigmatizovaných osob či jejich blízkých, kteří jsou poznamenáni přenosem stigmatu ze stigmatizovaného právě prostřednictvím sociální struktury, jež s ním sdílejí v užším smyslu než ostatní. Goffman takovou situaci, kdy jsou blízcí stigmatizovaného v očích okolí často vnímáni jako sám stigmatizovaný, označuje termínem propůjčené stigma.

   Tematicky je kniha rozdělena do pěti okruhů nesoucích názvy: 1. Stigma a sociální identita, 2. Kontrola informací a osobní identita, 3. Skupinová příslušnost a identita ega, 4. Já a jeho druhý, 5. Odchylky a deviace.

   V první kapitole Goffman formuluje jeden z klíčových termínů – stigma. Chápe jej jako jednu z diskrepancí, tu zápornou, mezi skutečnou sociální identitou a virtuální sociální identitou, která je výsledkem dojmů, představ a stereotypů. Zásadním faktem je pro Goffmana skutečnost, že stigmatizovaný má o identitě stejné představy jako my.  „Měřítka, jež přijal ze širší společnosti, jej navíc vyzbrojily tak, že si je dokonale vědom toho, v čem druzí spatřují jeho vadu, následkem čehož nevyhnutelně, byť i třeba jen chvilkově, souhlasí s tím, že vskutku nesplňuje požadavky na to, čím by měl opravdu být. Rozhodující situací se stává hanba, vyvěrající z toho, že vnímá jeden ze svých vlastních atributů jako něco poskrvňujícího, jako něco bez čeho by se dokázal bez váhání obejít.“1)  

    Jedním z důkazů, že si stigmatizovaný zvnitřnil normy společnosti a sám k často sobě zaujímá podobné postoje jako jeho okolí, je situace před zrcadlem, kdy se stigmatizovaný nezbavuje pocitu sebeponižování a nenávisti k sobě, přestože již není vystaven bezprostřední přítomnosti „normálních“ osob.

    Kromě stručného představení historického vývoje pojmu „stigma“, uvádí také svou kategorizaci tohoto jevu. Goffman rozlišuje tři základní typy. V prvé řadě vše, co se dá pokládat za tělesnou ošklivost, druhým typem jsou vady charakteru (slabá vůle, faleš, nepoctivost, ale také poruchy duševní, alkoholismus, homosexualitu či nezaměstnanost. Posledním typem jsou stigmata šířena dědičně (rasa, národ, náboženství). 

     Osoby, které jsou zcela či z velké části znalí všeho, co vyplývá z života se stigmatem, je možno také dělit do několika skupin. Jednak jsou ti, co jsou sami stigmatizováni stejnou „vadou“ a jsou zcela obeznámeni s tím, co jiný stigmatizovaný prožívá. Zde se ovšem může objevit v jistém smyslu paradoxně určitá separace, kdy se stigmatizovaný necítí natolik „postižený“, aby se ztotožňoval se společnosti jiných stigmatizovaných a přísně hierarchizuje na základě míry stigmatizace. O tomto jevu se Goffman zmiňuje později.

   Další skupinou jsou zasvěcení, což mohou být buď ti, co jsou znalí života stigmatizovaných na základě své profese (pracovníci v ústavech, apod.) nebo ti, kteří patří do k nejbližším

stigmatizovaného (rodina, přátelé, sousedi), někteří z nich pak na základě spřízněnosti s postiženým bývají nositelé tzv. vypůjčeného stigmatu, o kterém byla zmínka na počátku.    

   Jiné zajímavé dělení představuje rozlišování způsobu, jak se stigmatizovaný stává stigmatizovaným. Goffman nachází čtyři základní schémata. První zahrnuje jedince s vrozeným stigmatem, kteří jsou s tímto faktem seznámeni v průběhu socializace.

 

 

1) Goffman, E.; Stigma, Slon, Praha 2003, str.16

   Druhým případem je situace, kdy je stigmatizovaný drženy nejbližšími v nevědomosti, v jakémsi informačním vakuu, a tak chráněn před tvrdou realitou. Doba, kdy nastane konfrontace s vnějším světem a uvědomění si dopadů vlastní „odlišnosti“, záleží na věku, společenské třídě, místě bydliště i typu stigmatu.

 Třetím typem je situace osoby, která je stigmatem postižena až v pozdějším věku nebo osoby, jež byla stigmatizována vždy, ale teprve v pozdějším věku si to uvědomí, ta je potom navíc nucena přehodnocovat vlastní minulost. Tento typ vypořádání se s vlastním stigmatem může být velmi bolestivý.

   Posledním případem jsou lidé, kteří se musí znovu socializovat v nové komunitě a narážejí na jisté bariéry jak v nové, tak staré komunitě. Příkladem může být osleplý člověk, která se ještě nesžil ani se svou novou identitou a trpí rozpolceností, protože je „jinak“ než tomu bylo dříve přijímán ve svém dosavadním světě. Jinými příklady mohou být případy trans-sexuálů či emigrantů.

     V druhé kapitole se Goffman věnuje problematice práce s informacemi, která je zásadní pro osobní identitu stigmatizovaného. Rozlišuje stigmata podle zjevnosti, viditelnosti pro okolí, možné taktiky stigmatizovaných, pokud se své stigma snaží skrýt. Tuto snahu osob, kterých se to týká, chápe jako neustálý zápas o to, nespadnout ze skupiny diskreditovatelných do skupiny diskreditovaných.  Se stigmatem autor nakládá podobným způsobem jako s prestiží. Stejně jako rozeznáváme status symboly (symboly prestiže), rozpoznáváme také symboly stigmatu. V tomto smyslu nejpřínosnějším je Goffmanův termín disidentifikátor, jenž upozorňuje na skutečnost, že to samé, co je v jistých kruzích chápáno jako prestiž, může být v jiné společnosti posuzováno jako stigma. Nebo v mírnější podobě to, co je všeobecně prestiží může být u někoho přijímáno s určitými rozpaky, právě proto, že tato situace způsobuje určité narušení zaběhnutých stereotypů.  

    Zbývající tři kapitoly nezaujímají již v rámci celé knihy příliš prostoru a ani nepřinášejí ve srovnání s prvními dvěmi tolik nových myšlenek a termínů.

   Ve třetím okruhu se autor vrací k rozlišení sociální a osobní identity, které zde naopak

spojuje jako produkty objektivního působení okolí, jako představy, jež si druzí vytvářejí o stigmatizovaném. Pro jejich lepší porozumění proti nim staví novou dimenzi – identitu ega. Ta je chápána jako to, co je subjektivně, reflexivně pociťováno přímo stigmatizovaným. Jinými slovy sociální identita slouží ke studiu procesu stigmatizace. Skrze pozornost věnovanou osobní identitě se dozvídáme více o problematice kontroly informací. Konečně oblast identity ega nám umožní vstoupit do problematiky pocitů a zvládání  života se stigmatem. Blíže se věnuje problému jisté ambivalence, jež je pro stigmatizovanou osobu nevyhnutelná. Na jedné straně si totiž osvojuje všeobecná měřítka identity, na druhé straně si uvědomuje, že je není schopna zcela naplnit.

     Na zbývajících stránkách Goffman rozebírá pojmy deviace a normy. Deviace ve smyslu odchylek od normy jsou zcela přirozenou součástí sociální reality. Ve spojení s identitou, jak ji zkoumá Goffman, je deviace chápána jako odlišnost od běžného vlastní všem jedincům. „I ten nejšťastnější z normálních lidí má pravděpodobně nějakou napůl skrytou vadu, a na každou i nepatrnou vadu čeká společenská příležitost, kdy se náhle vynoří na povrch a vytvoří ostudnou trhlinu mezi virtuální a skutečnou sociální identitou.“2) 

    Není proto zcela namístě označovat stigmatizovanou osobu jako deviantní ve smyslu nějaké sociální patologie. Používáme-li však tento termín, pak jen v poněkud posunutém významu. Goffman na tomto místě hovoří o normálním deviantovi.

    

     Ústředním posláním Goffmanovy knihy je reflexe té stránky sociální reality, která stojí v jistém smyslu na okraji, a uchopit ji prostřednictvím úvah o všech možných souvislostech a vztazích a zahrnout ji do pojmového aparátu, který je obecně aplikovatelný na nejrůznější situace a sociální jevy, jež je možno vnímat jako stigma. Tedy nejenom nemocní, fyzicky či mentálně postižení, prostitutky, nezaměstnaní či na základě své rasy znevýhodňované osoby, lidé po návratu z vězení, v jistém ohledu celebrity, ale třeba i lidé neodpovídající společenskému ideálu krasy, atd.

 

 

   

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2) Goffman, E.; Stigma, Slon, Praha 2003, str.146

 

 

Literatura:

Goffman, E.; Stigma, Slon, Praha 2003