UK FF katedra sociologie

Písemná práce ke kurzu „Soudobá světová sociologie“

(doc. PhDr. Jiří Šubrt CSc.)

 

Vypracovala Zuzana Podaná

červen 2005

Anthony Giddens:

Unikající svět. Jak globalizace mění náš život

O knize

Knihu, jež poprvé vyšla v Londýně roku 1999 pod názvem Runaway World. How is Globalisation Resharping our Lives, vydalo Sociologické nakladatelství v Praze v roce 2000 v překladu Jany Ogrocké. Vlastní text je přepisem reithovských přednášek pro rok 1999[1], které odvysílalo BBC na Rádiu 4 a ve svém zahraničním vysílání.

Obsah knihy

Kniha je koncipována jako pět samostatných přednášek, jež spojuje ústřední téma glo­balizace a společenských změn, které ji provázejí. Tyto jevy jsou pro většinu lidí naprosto nepředvídatelné a rozporuplné, a tak, místo pocitu větší kontroly nad světem, o niž lidstvo usi­luje již od doby osvícenství, získáváme spíše dojem, že nám svět „uniká“.

Zatímco první kapitola (přednáška) pojednává přímo o fenoménu globalizace, další již zkoumají některé dílčí jevy s ní spjaté, jako jsou nová rizika, změna vztahu k tradici, proměna forem rodinného života a nové nároky na demokracii. Ke každé kapitole je v závěru knihy připojen seznam doporučené četby.

Globalizace

Ačkoli termín „globalizace“ je běžně používán, jeho význam je většinou chápán spíše intuitivně jako reakce na fakt, že žijeme v jednom světě a reflexe tenzí, jež z tohoto pramení. V diskuzích o globalizaci Giddens rozlišuje dva názorové tábory: skeptiky, kteří se rekrutují hlavně z řad „staré“ levice a tvrdí, že současná situace není v ničem podstatném odlišná od toho, co tu vždy bylo, a radikály, jež považují globalizaci za reálný fakt s obsáhlými důsledky, kdy globální trh přesahuje hranice národních států a významně snižuje jejich moc. Giddens se v hodnocení globalizace přiklání spíše ke stanovisku radikálů a podepírá jej tvrzením, že objem transakcí uskutečněných prostřednictvím elektronických peněz na globálních trzích dosa­huje dříve nevídaných rozměrů. Klíčovou roli v procesu globalizace také sehrály nové formy přenosu informace umožňující oproštění sdělení od nositele.

Giddens však hned dodává, že globalizaci nelze redukovat pouze na ekonomické hle­disko, ale je důležité zabývat se i dimenzí kulturní, technologickou a politickou. Nelze na ni také pohlížet jako na jednotný proces, neboť se jedná spíše o soubor protikladných tlaků, jež mají vliv jak na svět jako celek, tak i na jednotlivé společnosti, a v neposlední řadě i podstatně poznamenávají každodenní život obyčejných lidí. Nejedná se tedy pouze o sjednocování a ho­mo­genizaci společnosti, ale objevují se také tlaky na lokální autonomii, na oživení místní kul­tury a volání po návratu k  tradicím, jež bývá spjato s šířením nacionalismu.

Globalizace se projevuje ve všech oblastech sociálního života a mnoha lidmi je pociťována negativně. Kvůli nerovnoměrnému ekonomickému vývoji v různých částech světa často působí jako záležitost průmyslového Severu, který ničí lokální kultury a vnucuje kul­turní produkty USA, jež se staly jedinou světovou supervelmocí. Zvětšuje se nerovnost ve světě, roste vliv a bohatství bohatých, zatímco chudoba chudých se více prohlubuje. Giddens považuje růst nerovnosti za jeden z nejdůležitějších problémů, avšak upozorňuje, že moc není jen v rukou bohatých zemí a nadnárodních korporací, jak se často tvrdí. Národní státy pova­žuje za stále poměrně mocné, jen musí přistoupit k reformě svých starých nefunkční institucí[2] tak, aby byly schopny čelit novým globálním rizikům.

Důsledkem všeobecných změn je směřování k jedné globální kosmopolitní spo­lečnosti, jejíž jsme první generací. Její vznik je zatím plný tenzí a nepokojů, které jsou dány právě i neschopností našich institucí flexibilně reagovat.

Riziko

V dřívějších dobách neexistovalo žádné pojetí rizika, neboť společnosti žily minulostí a budoucnost byla chápána jako záležitost osudu, štěstí či bohů, nikoli náhody. První úvahy o riziku se začaly objevovat až na přelomu 16. a 17. století ve spojitosti se zámořskými ná­moř­ními výpravami, pak se přenesly do finančnictví a nakonec prostoupily všechny stránky lidského života. Moderní společnosti se začaly orientovat na budoucnost, která je nejistá, a je proto potřeba kalkulovat možná rizika s ní spjatá.

Rizika lze rozdělit na vnější, jež přicházejí hlavně z přírody a jsou přirozenou součástí života lidí, a vyrobená, jež se objevila až s rozvojem znalostí o světě a snahou zasahovat do něj. S těmito novými riziky nemá zatím lidstvo mnoho zkušeností, a proto je neumí často ani ro­­zeznat a ohodnotit. Přestává být zřejmé, co je přirozené a co způsobené zásahem lidí, v tomto smyslu žijeme „na konci přírody“. Vyrobené riziko se neredukuje pouze na eko­logické problémy, ale promítá se i do každodenního života, patrné je například ve změnách, jimiž prochází dnešní rodinný život a postavení rodiny a manželství ve společnosti.

Vyrobené riziko je málo kalkulovatelné a jeho závažnost nejednoznačná; posoudit lze většinou pouze expertními odhady, které bývají rozporné. Záleží potom hlavně na politicích, jak k němu přistoupí: pokud jej podcení, jsou obviňováni ze zastírání skutečnosti, nadhodnotí-li jej, pak zase z šíření paniky. Giddens podotýká, že právě šíření paniky může být často paradoxně efektivnější, jako v případě poplachu kolem AIDS, díky němuž nedošlo k jeho epidemickému rozšíření, avšak následně bylo veřejností hodnoceno jako zbytečné panikaření.

K vyrobenému riziku lze zaujmout buď preventivní, anebo nevšímavý přístup. Ačkoli je prevence vždy odpovědnější, nelze aplikovat vždy, v některých případech – například u ge­neticky upravených plodin – není vůbec zřejmý poměr rizika k užitku. V mnoha oblastech je poté plně na jedincích, aby se sami rozhodli, která rizika považují za závažná a která jsou ochotni podstoupit.

Giddens se nedomnívá, že by náš věk byl o mnoho nebezpečnější než tomu bylo dříve, pouze se mění poměr rizik, kdy ty vyrobené se stávají nebezpečnějšími. Mnohá z nich navíc překračují hranice národních států, a proto je nutná kooperace vlád, ale také zavedení nových institucí, které by monitorovaly a posuzovaly technologické změny. Konečně Giddens při­znává riziku i jistý dynamizující efekt a neskrývá ani určitý optimismus: „Možná bude celkem často zapotřebí, abychom se, když půjde o podporu vědeckých inovací či jiných forem změny, chovali spíše odvážně než opatrně.“

Tradice

Termín tradice je „vynález“ také poměrně nedávný, nerozlučně spjatý s modernitou. Ve středověku se nereflektovala, neboť byla všudypřítomná, a debaty o ní začaly až v době osvícenství, jež se snažilo její autoritu co nejvíce potlačit.

Giddens zdůrazňuje, že všechny tradice jsou uměle vytvořeny lidmi, většina z nich dokonce záměrně. Obvykle v sobě nesou určitý mocenský aspekt, mívají legitimizační funkci a coby nositelky nějaké pravdy často také své strážce. Trvání v čase není jejich definičním rysem, podstatný je naopak rituál a opakování a mohou se i podstatně transformovat.

K vymaňování se ze sevření tradice, ať už na úrovni veřejných institucí, nebo všedního života lidí, dochází od doby osvícenství postupně v různé míře ve všech společnostech. Giddens to považuje za charakteristický rys vznikající globální kosmopolitní společnosti, jež existuje „na konci přírody“ a „po konci tradice“.

Nedomnívá se však, že tradice zaniknou úplně, protože je považuje za nezbytné pro udržení kontinuity lidského života, nicméně budou muset hledat nové způsoby legitimizace. Život bez tradic vyžaduje od člověka neustálé rozhodování a takováto přílišná svoboda s se­bou přináší i nové závislosti, jež spočívají v ulpívání na něčem, co bylo původně svobodnou volbou.

S mizením tradic pod vlivem globalizace dochází také k nárůstu různých fundamentalistických hnutí od náboženských, přes etnická, nacionalistická, až po politická, jež spojuje idea návratu k tradicím jako výraz odporu ke kosmopolitním hodnotám. Funda­mentalismus, ačkoli vznikl společně s globalizací, neváhá používat její prostředky, jakými jsou například nové technologie. Střet kosmopolitní společnosti s fundamentalismem však předkládá důležitou otázku: „Lze žít ve světě bez sdílených hodnot?“ Giddens se domnívá, že nikoli, a postuluje existenci univerzálních hodnot a kosmopolitní morálky.

Rodina

Globalizace přináší vedle makrosociálních změn i revoluční změny v osobním životě, ať již v sexualitě, partnerském životě, manželství, anebo rodině. Tyto transformace jsou často lid­mi pociťovány jako nejvíce zneklidňující, neboť přímo zasahují každodenní život jedno­tlivců, a proto také narážejí na největší odpor a rozšiřují se velmi nerovnoměrně.

Základem změn je rostoucí rovnost pohlaví a úprava sexuálních vztahů, v nichž byly ženy během historie vždy znevýhodňovány a k níž mohlo dojít až po oddělení sexuality od reprodukce. Rodina v tradiční podobě se rozpadá, narůstá počet nesezdaných soužití, ne­manželských dětí, bezdětných vztahů a základem svazku již není ekonomický závazek, ale ro­mantická láska. Nárůst heterogenity v oblasti rodiny vyvolává také nejvíce stesků po návratu k minulosti, ideálně do 50. let 20. století.

Manželství v dnešním světě představuje typickou skořápkovou instituci. Jeho základ dnes tvoří pár založený na lásce, jejíž podstatou je intimita a emocionální komunikace, které lze veřejnou deklarací svazku posílit, ale není to již považováno za nutné. Dochází také ke změně pozice dětí, které se stávají vzácnějšími, jsou finančně náročnější a rozhodnutí o početí je svobodnou volbou vedenou hlavně psychickými a citovými potřebami.

Giddens nachází tři typy vztahů, v nichž emocionální komunikace nahrazuje dřívější pouta: sexuální a milostné vztahy, vztahy mezi rodiči a dětmi a přátelství[3]. Takovéto vztahy považuje za vznešenější, blízké demokratickým hodnotám. Jsou založeny na vzájemné otevře­nosti, důvěře, komunikaci, porozumění a rovnosti, jsou vytvářeny aktivně, bez nátlaku či svévole. Vzniká tak „emoční demokracie“ v každodenním životě, jež je stejně důležitá pro kvalitu našeho života jako demokracie ve sféře veřejné. V tomto ohledu neexistují ani rozdíly mezi hetero- a homosexuálními vztahy.

Proti rovnosti a sexuální svobodě žen vystupuje většina fundamentálních hnutí. Avšak Giddens namítá, že obojí je nezbytné nejen pro dosažení štěstí a seberealizace člověka, ale také pro ekonomický rozvoj, pro nějž je právě rovnost a vzdělání žen důležitým před­pokladem.

Demokracie

Ačkoli určité demokratické principy pronikají do společenských poměrů již po několik století, k plnému rozvinutí demokracie, jež mimo jiné předpokládá všeobecné volební právo, došlo až ve století dvacátém. Mnoho států jako Německo, Itálie či Španělsko prodělalo zkraje recidivu ve formě návratu k nějaké formě autoritářského režimu, a tak o upevňování demo­kracie můžeme mluvit až ve druhé polovině 20. století.

Idea demokracie se od druhé světové války postupně šíří po celém světě a existuje jen málo zemí, které se dnes nenazývají demokratické. Důležitou roli v procesu demokratizace světa sehrál pokrok v globálních komunikačních technologiích, které již nemohou být plně kontrolovány národním státem. Důležitou roli médií ukazuje Giddens na příkladu pádu Ber­línské zdi a revolucí v roce 1989 ve východní Evropě, které se obešly téměř bez násilí, avšak důležitou roli v nich hrálo ovládnutí televize. I když média demokratizaci podporují, na druhé straně ale také narušují veřejný dialog trivializací a personalizací politických událostí.

Přestože jsou principy demokracie obecně přijímány, dochází v současné době k hlu­bo­ké deziluzi z politické situace, zvláště mezi mladými lidmi, spojené s poklesem volební účasti. Na vině je hlavně rostoucí nedůvěra v politické představitele, jejichž časté korupční skandály jsou díky médiím více viditelné. Sílí také pocit, že vliv politiky národních států upa­dá a nejsou již schopny kontrolovat globální ekonomiku a řešit nadnárodní problémy.

Podle Giddense je třeba přistoupit k prohlubování demokracii zevnitř, v podobě jakési „demokratizaci demokracie“. Společně se zprůhledněním politiky a vyšší informovaností ve­řej­nosti, je také potřeba více zapojit občany do rozhodování, k čemuž je možné využít růz­ných porot či elektronických referend. Strany také musí začít spolupracovat s občanskými hnutími a je celkově potřeba podporovat rozvoj občanské společnosti.

 Demokratizace demokracie se však nesmí zastavit na národní úrovni, neboť vzrů­stající interdependence světa neumožňuje řešit určité problémy na lokální úrovni. Giddens vkládá naděje spíše než do mezinárodních organizací jako je OSN, do organizací trans­nacionálních, kterou je například Evropská unie, jež však nyní musí sama zapracovat na vlastní demokratizaci.

 



[1] Reithovské přednášky mají na BBC tradici již od roku 1948 a název nesou po prvním generálním řediteli BBC J. Reithovi, který se později stal významným britským politikem. Jedná se vždy o sérii několika přednášek jednoho předního myslitele z oblasti přírodních či společenských věd, respektive významného politika, vysílané během jednoho roku (výjimečně se během roku vystřídalo i více osobností). Cyklus zahájil jako první B. Russel, z dalších osobností prezentovali své myšlenky například také A. Toynbee, R. Oppenheimer, R. Dahren­dorf či J. Searle.

Plný text Giddensových přednášek včetně audio i video záznamu je možné nalézt na webových stránkách BBC, kde k nim vznikla i obsáhlá diskuse posluchačů. [http://www.bbc.co.uk/radio4/reith]

[2] Giddens je nazývá „skořápkové instituce“ – mají stejný název (obal), avšak již nedokáží plnit původní úkoly.

[3] Zkoumá je v „čisté“ podobě, tedy jako vztahy založené výhradně na emocionální komunikaci bez dalších intervenujících faktorů.