FEMINE MYSTIQUE

BETTY FRIEDAN

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Praha, září 2005

           Lenka Beranová

                                                                                                                        sociologie 2000/01

                                                                                                                              FF UK

    „Femine mystique“ neboli „Ženská mystika“ patří k těm dílům, jež se nesmazatelně zapsaly do dějin západního myšlení. Betty Friedan významně ovlivnila vývoj ženské otázky, a její kniha se tak stala zásadním dílem feministické literatury.

    Tato obsáhlá, ale čtivě psaná, a tak širokému okruhu čtenářek a čtenářů přístupná kniha, přišla ve chvíli, kdy se americká společnost začala ocitat v problémech, jejíž      příčiny a důsledky nedokázala správně odhalit a interpretovat.

    Na první pohled je totiž vše v pořádku. Mnoho žen se však ve svém nitru potýká s nespokojeností, s neurózami a psychickými problémy vyvěrajícími z nedostatečné sebeúcty.

Jedním z impulsů k napsání této práce byla pro Friedanovou sebereflexe vlastního života a myšlení a zjištění, že podobné pochyby a neuspokojení ze způsobu žití a místa ve společnosti nezažívá sama. Bylo cítit, že je něco ve vzduchu, co trápí mnoho žen. Není to však zatím pojmenované a ženy toto své nepojmenované trápení chápou jako vlastní selhání a nikoli jako

„vadu“ společenských vzorů a norem,.  

    Betty Friedan tak rozpoutala druhou vlnu feminismu. Její zásluhy byly kýmsi shrnuty do výroku, že Friedan znamenala pro ženy tolik, co Martin Luther King pro černochy.

    Friedan jako jedna z prvních, možná zprvu neuvědoměle, rozpoznala potřebu nových úkolů feministického hnutí, a tím mu udala nový smysl. Snaha první vlny feminismu spočívala v prosazení volebního práva a práva na vzdělání, čímž se otevřel prostor pro ženskou nezávislost na mužích a jejich  realizaci ve společnosti nejen v rolích matek, manželek a dcer. V období před vypuknutím druhé vlny byly všechny tyto požadavky feministek první vlny již splněnými sny, skutečností. Chování drtivé většiny žen, které sice na jedné straně masově využívaly svých nově nabitých práv účastnit se voleb svých politických představitelů či získávaly univerzitní vzdělání, na druhé straně neodpovídalo vizím plné profesní realizace žen ve společnosti. Jak je to možné, když základní podmínky – získání vzdělání a možnost uplatnění již byly zcela otevřené. Betty Friedan si mohla odpovědět příkladem svého vlastního života. Podobně jako ostatní byla paralyzována, touhou být předně vzorná matka, manželka a hospodyňka. Friedan později odhalila, že tato „volba“ jediného správného sebe-uskutečnění ženy je produktem všeobecně rozšířeného ženského mýtu, který podvědomě ovlivňuje myšlení, a tak určuje hodnoty, normy a vzory chování ve společnosti, aniž by reflektoval změněnou situaci podmínek a úroveň ženské emancipace. Prosazené ideje první vlny feminismu se tak dostaly do slepé uličky, neboť ženy se po vystudovaní vysoké školy opět raději vracely ke svým tradičním rolím. V hloubi duše však podvědomě potlačené seberealizační touhy stále přetrvávaly a po nějaké době se opět probouzely v podobě neuróz, nespokojenosti, frustrací.

       Friedan psala svou knihu několik let a již jako matka tří dětí, která opustila slibně se rýsující kariéru. V té době měla za sebou několik let práce v ženských časopisech, kde se spolupodílela na vytváření onoho zhoubného ženského mýtu skrze nevinné povídky ze života obyčejných žen či výběru témat, které ženy „jistě zajímají“. Spoluurčovala tak tedy také prostor ženského zájmu a myšlení žen.

    První pochyby u sebe začala spatřovat ve chvílích, když se přistihla, že není schopná prožívat stejně nadšeně jako ony ideální ženy v televizních pořadech, časopisech a reklamách starosti a radosti hospodyněk a matek. Pod vlivem ženského mýtu však obviňovala spíše sebe samu z neženskosti. Když se však setkala s podobnými pocity u svých bývalých spolužaček z vysoké školy, začala pátrat po příčinách a ponořila se do studia všech souvislostí, které by objasnily proč a kam se poděla ženská emancipace a které by nahlédly za mýtus, jež zdánlivě přirozeně vedl ženy k ústupu.

      O tom, jak důkladně se autorka této problematice věnovala svědčí množství doprovodných ukázek nejrůznějších vědeckých studií, její analýza nejpopulárnějších ženských časopisů ve Spojených státech, nemluvě o desítkách či spíše stovkách rozhovorů, jež provedla, které ilustrovaly způsob uvažování ve světě panujícího ideologie ženského mýtu a napomohly tak k pochopení jejích důsledků. Čerpá ze svých zkušeností práce pro noviny a ženské časopisy a v neposlední řadě ukazuje názory významných psychologů, sociologů, antropologů a dalších vědců té doby. V některých místech knihy se Betty Friedan dělí o své pocity a čtenářům odhaluje své vlastní zážitky a prožívání, čímž vystupuje z role pozorovatele a prezentuje sebe samu i jako objekt.

      Formálně je kniha rozdělena na 14 kapitol, v českém vydání doplněném o 2 předmluvy, které Friedan dopisovala k americkým vydáním po deseti a dvaceti letech, což svědčí o silné popularitě této knihy, kterou nejspíš sama Friedan při psaní v letech 1957-1962 nečekala.

     V prvních kapitolách se autorka věnuje klimatu 50.let ve Spojených státech, kde na pozadí článků z novin a časopisů pro ženy demonstruje sílu ideologie ženské mystiky, která propaguje ženu matku, manželku a hospodyni na úkor žen, jež se rozhodly pro kariéru. Friedan poválečnou situaci v USA konfrontuje se situací 20. a 30.let, protože právě v období mezi dvěma světovými válkami ženy nejvíce těžily z úspěchů 1.vlny feminismu, osvobozovaly se s tradičních rolí a tomu se také podobala populární ikona ženy té doby. V módě byly ženy nezávislé, zcestovalé, nekonvenční, sportující, schopné řídit auta, letadla, apod. O generaci později však časopisy propagují opět ženy hospodyňky, jejichž naplněním je starost o rodinný krb, což je zaměstnává natolik, že spolu s péčí o svůj zevnějšek s cílem líbit se manželovi a opatrování dětí nejsou schopné časově ani psychicky zvládat nic jiného. Pokud se některá hrdinka z časopisu pokusí o proniknutí na jiné pole, než je pole domácnosti, je „po právu potrestána“ neboť tím poškozuje vlastní rodinu. Tyto příběhy podvědomě vypěstovaly v ženách všeobecně očekávané modely chování. Vše ostatní, co se vymykalo tomuto ideálu nebylo zakázané nebo nepřístupné, ale společensky neopěvované, neženské a divné, proto většina žen akceptovala ony vzorce přejaté z okolí a zatoužila o vlastním rodinném krbu na úkor vlastní seberealizace v jiném oboru.   

    Ženské časopisy a reklama potřeb pro domácnost a kosmetiku nebyly jedinými zdroji převládajícího názoru na role žen. Podporou pro tento názor byl i mezi  sociálními vědci, jednak mezi těmi, kteří se stali pokračovateli freudismu a na základě tohoto učení vysvětlovali krizi identity žen, a na poli sociologie přispěl k upevnění „ženské mystiky“ v té době populární strukturální funkcionalismus.

    Jmenované proudy ve vědě jednak potvrzovaly v rámci svého paradigmatu stávající stav a jednak vysvětlovaly problémy, které se počínaly objevovat a které lze nazvat krizí ženské identity tak, že ještě více přispěly k jejímu prohloubení.

    Krize ženské identity se zpočátku projevovala jako „syndrom žen v domácnosti“ a dávala se často za vinu vysokoškolskému vzdělání. Vysokoškolské vzdělání totiž mělo u mladých žen vyvolat pocity svobody a rovnocennosti vůči mužům, ale nepřipravovaly je na role matek a manželek, takže v momentě, kdy se tyto ženy provdaly, což pod vlivem „ženského mýtu“ mohlo být v brzkém věku, se u nich začaly objevovat krize identity. Manželský a rodinný život jim znemožňoval uspokojovat potřeby duchovního naplnění, jak tomu bylo v dobách studií, a všeobecně propagovaný trend ženy v domácnosti je zaměstnával natolik, že se jejich zájem omezil na úzký prostor. Krize identity, frustrace z profesního nenaplnění a uvědomění si vlastní duševního úpadku, společně s neschopností vnímat sebe samu v odlišných rolích než matka, manželka se po nějaké době opět ozývá v podobě únavového syndromu, neuróz, depresí, úniků k alkoholu, lékům, apod.

     Odpovědi na tyto problémy se hledaly ve Freudových teoriích, aniž by se uvážilo, nakolik se změnily společenské podmínky. Aplikování Freudova pojetí ženských neuróz z období viktoriánské upjatosti na ženy poválečných Spojených států nemohlo dospět k jádru problému. Freudova interpretace vztahu muž – žena ve společnosti a ženiny snahy o rovnoprávnost přičítal nezdravé sexualitě. Žena je nutně, biologickými dispozicemi méněcenná, bezbranná loutka, odkázaná na muže a její usilování o změnu vede jen k tzv. „komplexu mužkosti“, projevujícími se neurózami. K názoru o tom, že vysokoškolské vzdělání ženám škodí, dopomohl i první výzkum sexuologa Kinseye, podle něhož vysokoškolačky hůře dosahují sexuálního uspokojení. Přestože druhý výzkum přišel s odlišnými výsledky, v povědomí lidí se zahnízdilo přesvědčení vyplývající z prvního výzkumu. 

     V kapitole, kde se Friedan zastavuje u vlivu sociologie na podporu tehdejšího postavení žen ve společnosti, vysvětluje že tehdy populární strukturální funkcionalismus si nepokládal žádné palčivé otázky, ale popisoval stávající situaci a segregaci pohlaví, neboť vede k udržení stávajícího sociálního řádu. Friedan cituje Parsonse: „Dospělá žena samozřejmě může následovat mužova příkladu a budovat si profesní kariéru, což se nicméně neobejde bez konkurenčního boje s muži své třídní příslušnosti. Přesto pozorujeme, že se navzdory ženské emancipaci, která tradiční domácí úlohu posunula o pořádný kus dopředu, jen nepatrný zlomek dnešních žen dává touto cestou a jen málo z nich dochází příliš daleko. Pakliže by se měl tento přístup všeobecně rozšířit, neobešlo by se to bez znatelných změn v uspořádání rodiny a společnosti.“1)

     Paradoxní situaci představovala v té době skutečnost, že  právě v 50.letech navštěvovalo vysokou školu nejvíce dívek než kdykoli dříve. Jen nepatrná část z nich však pokračovala v doktorandském studiu. Drtivá většina z nich se na univerzity hlásila již s touhou, co nejdříve se provdat, založit rodinu a usadit v domečku na předměstí, což mělo zpětně vliv na ovzduší na školách a postojích pedagogů ke studentkám.

     V jedné kapitole Friedan shrnuje celospolečenské příčiny, které také vedly k těmto na rodinný život silně orientovaných postojích. Je třeba si uvědomit, že po otřesech a existenčních nejistotách, jež způsobila hospodářská krize ve třicátých letech, se Spojené státy nevyhnuly hrůzám války. Celý svět byl navíc konfrontován s novými, těžko rozumem přijatelnými fakty, jež představovaly koncentrační tábory či ničivá síla nukleárních zbraní. Po všech těchto nejistotách a hrůzách se lidé o to více snažily vynahradit odloučení a vrátit se do bezpečného světa, jak ho vnímaly jako děti, alespoň prostřednictvím vlastní rodiny. Přičte-li se k tomu všemu ještě podpora ženského mýtu, jak jej podporovala věda a průmysl, nelze se divit mladým ženám, že upustily od vlastní seberealizace skrze vzdělání, profesi, či od jakékoli společenské angažovanosti.  

  Ženský mýtus trval celých patnáct poválečných let a byl posilován touhou po klidném domovu  pod vlivem přežitých trápení i vidiny nejisté budoucnosti studené války. Toto přirozené tíhnutí k rodinnému krbu se snahou zapomenout, využíval i průmysl. Práce 

 

 

1)      Friedan, Betty, Femine mystique, Pragma, Praha 2002,  str.200

 

spočívající v péči o manžela, děti a domácnost nemohla plně naplnit čas žen. Proto se  domácí práce začaly brát jako odborná profese. Ženy pod vlivem propagandy masově nakupovaly stalé nové a modernější domácí spotřebiče a nástroje do domácnosti, Nakupování také skýtalo jedinou svobodnou sféru a pole realizace. V době vrcholícího ženského mýtu ženy ve Spojených státech představovaly tři čtvrtiny kupní síly.

     I tak však ženy v domácnosti po čase trpěly  povahou práce, jež každodenně vykonávaly a jež znamenala odcizení a dehumanizaci skrze realizaci v péči o děti a manžela. Ženy ztratily smysl vlastního života, což si často nebyly schopny přiznat, pochopit. Staly se závislými, pasivními a infantilními bytostmi. V podvědomí však strádaly nekonečnou, monotónní, nevděčnou prací, kterou bylo možno vykonat v mnohém kratším čase a efektivněji, ale tím by vznikaly mnohem delší časové intervaly naplněny nudou. Tato neschopnost jiné realizace a absence svobody a kreativity upínala ženy o to více na děti, což tuto generaci dětí často poznamenalo nejrůznějšími neurózami.

    Trochu provokativně Betty Friedan v jedné ze závěrečných kapitol připodobňuje ženy uvězněné v ženském mýtu k vězňům koncentračního tábora za druhé světové války. Vězni byli stejně jako ženy zbaveni vlastní individuality. Byli nuceni splynout v davu, otupět. zpasivnět. Tato proměna probíhala u obou postupně, a tak ani nebyla plně uvědomována.

     Tato skutečnost je podle autorky ve svých důsledcích neblahá nejen pro samotné ženy, ale i pro její blízké a pro celou společnost. Žena nemůže naplnit svou přirozenou lidskou potřebu sebeaktualizace, jak americký psycholog Abraham Maslow označuje jednu z nejdůležitějších potřeb. Odpovědí není odvrátit se od rodiny kvůli kariérnímu růstu, ale nalézt střední cestu, která dovolí ženě tvořivě nalézt samu sebe.

   

    V doslovu autorka popisuje reakce, jež její kniha u veřejnosti způsobila. Z dnešního pohledu může být překvapivé s jakými kritikami se ve svém okolí musela zásluhou tématu, jež otevřela, osobně potýkat. Svědčí o tom, že byla tato otázka ve společnosti skutečně bolestně přijímána jako problém. Přitom Betty Friedan rozhodně nepatří k radikálním feministkám a v závěru své knihy mluví o své roli matky a babičky a o potřebě zastat se mužů, neboť i oni žijí pod tlakem mužské mystiky.  

     

    

 

 

 

Literatura:

 

Friedan, Betty:  Femine mystique, Pragma, Praha 2002